Neumím se popsat. 

Spíš co chci ukázat.

Chci sdílet své vize obrazovou tvorbou nebo i tou psanou.

Baví mě malovat, jsem tu asi skrz to a všelijaký tvoření. Chci toho zkusit spoustu nechci se jen nazývat malířem, Tím bych se nerada omezila. Sochy mě lákají a tak nějak vůbec se patlat a hrát si s hlínou.

Zdokonalovat životní prostor.

Když se podívám za sebe. Taková moje afirmace. Vidím rozkvetou cestu. Není každý můj krok květina, ale roste to ať je to cokoliv. Chci aby to rostlo všema různejma barvama a vonělo těma lákavejma vůněma co tě vedou blíž a blíž.

Vytvářet takový všehochutě hlavně aby to bylo roztomilý.

 

samý kapradí a vochomůrky, šišky a dubový listí, víly a skřítci. Kozy a kravičky a já..... elfka.

 

 

 

Mám nějakou představu jak bych chtěla žít.

  • Každý mámě nějaký dar a také, že bychom měli společně spolupracovat na tom abychom byli všichni zkrátka prostě a jednoduše šťastný. Když říkám všichni, nemyslím tím jenom lidi ale i zvířata, stromy, kameny a všechno kolem i tam kam "nedohlédnu". 

    Jak jsem začala. Narodila jsem se přesně na Štědrý den, líbí se mi to, mám ráda i své jméno Aneta. Měla jsem hezké dětství, myslím, popravdě mi chyběly nějaké větší projevy lásky a harmonie, myslím ,že hodně málo najdete mezi dvěma lidmi tu pravou lásku a takový klid a souznění. To mě tam chybělo. Divný co píšu.

    Nějak vím , že chci najít to pravý, to úplně pravý to doopravdový. V životě. Každý den se mám chuť učit. Někdy se chci taky na všechno vyprdnout a nic nedělat. Někdy mám chuť letět do lesa jen tak se toulat a toulat. Sednout si pod stroma  začít kreslit, ráda kreslím moc ráda. Baví mě zachytávat skutečnost takové jaké to je a pak i to co se mi schovává v hlavě. Nevím jestli je to v hlavě nebo je to to co pouhým zrakem nevidím. Popravdě ještě toho vážně moc nevím a neznám. Chci, ale postupně toho víc a víc poznat.

    Proto se mám chuť učit každý den. Někdy mě přepadne strach, že nic nestihnu. Vždy příjde bez zaklepání. Mám tyhle okamžiky ráda, najednou vidím co dělám špatně. A chci s tím dál pracovat, jenže né vždy to výjde a tak se někdy točím v kruhu. Ze začátku stačí si jen tu chybu uvědomit a když ji dělám jen ji pozorovat. Pozorovat sebe jak se chovám co ten okamžik spustí co čemu předchází a je toho najednou tolik, že to nejde vymazat hned. Asi jde ale jak říkám, ještě pořád nic nevím. 

    Myslím ,že není důležitý co jsem zažila, ale jde o to jak žiju teď i když to má véélkou spojitost jako všechny časový úseky dohromady. Když si celou tu časovou osu překryjete na jeden bod je toho najednou tooolik. Tím chci říct, jestli stále a to opravdu stále podvědomě jednáme podle zažitých životních situací. Je to obrovský vnitřní vězení.

    Pozorovat své chování. Uvědomit si , že to nejsem já. To ty všechny životy, mé chování co se prohrabává skrz všechny ty naučené vzorce. Ten strach z toho být šťastná.

    To je pro mě strach, ten mi ukazuje šťestí. Né vážně mě to tak nějak po mým došlo. Když najednou mám z něčeho strach, tak se za tím skrývá přesně to co chci. Najednou se mi sevře celý tělo cítím tlak, a když ho nepřekonám když to prostě neudělám jako kdybych něco absorvovala do sebe nějakou energii, která vznikla a nemohla odejít. Nemohla se najednou jakoby zhmotnit. A když neposlechnu to volání, když poslechnu naopak, ten strach a ten hlas, který říká nedělej to. Jako kdyby se ta energie, někam ukryla, ale pořád je to sílá, ketrá se musí nějak projevit, ale v těle může zanechat pořádnou, NEMOC. 

    Takže ten strach překonávám. To mě baví to mi dává smysl. Ten životní smysl o tom být šťastný. Něco neřeknu to co mám na mysli. Hodně jsem s tím měla problém s tou komunikací jéjéé jak já se natrápila kolik energie jsem nechala sžírat mě zevnitř. Ten pitomej tlak, kterej prostě na těle mít nemusíte, když to prostě uděláme achjo tak jednoduchý , ale přitom tak složitý. Né když o tom píšu, to mě to vždycky příjde všechno tak jednoduchý, ale jde o to když se to pak děje v reálu. TOOO už není tak jednoduchý. To pak najednou začnu s tím, ale to nějak přečkám. To se změní. TOO on nebo ona předse vííí. Nebo to vlastně vědět nemusí s tím se vypořádám já. Já nevim z hodně situací jsem dřív raději utíkala, než abych je řešila. Nejlíp teda vyřešila. Tak moc se mi vždycky uleví, když si s někým srovnám nějaký neschody. Nebo když řeknu jak to doopravdy mám. Tak krásnej pocit se někomu svěřit. Nejlíp všem, ne mít před sebou tajemství. Takový život mě láká. Mít tu sílu v sobě dělat přesně to co zrovna cítím. ten pohled, kdy  mě nebude omezovat myš Lenka s tím , kde má zas ten svůj starej a dobrej sýr.

    Takže dělám to, co cítím. Snažím se. 

  • Jsem na cestě.